Petra

Petra je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Od roku 1985 je zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V Bibli je označováno jako Selá a Arabové mu dali jméno Mojžíšovo údolí.

Město původně vzniklo jako pohřebiště v dokonale krytém místě, kde se setkávají tři údolí (Vádí al-Araba). Město bylo založeno pravděpodobně mezi 3. století př.n.l. a 1. století n.l. V tuto dobu zde žili Nabatejci a Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí. Petru opustili poslední obyvatelé po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Stala se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. 

Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.

Po vstupu do areálu jsme se vydaly k pokladnici. Cestou jsme potkaly skupiny školaček které byli Petře na výletě. Jejich učitelka nám vysvětlila, že kromě poznávání památek děti do Petry vozí, aby mohly mluvit s turisty a tím si procvičit angličtinu. Ptaly se tudíž zvídavé otázky typu 'What do you like doing in your free time? What's your favorite food?', což bylo docela roztomilé. A samozřejmě nezbytné foto.

Asi polovině jsme se rozdělily. Já jsem vy dupkala zhruba 900 schodů k klášteru, což mě sice málem stálo život, ale vyplatilo se to.

Martina si mezitím užívala v kosmetickém salonu u beduinek, se kterými se cestou seznámila. Nalíčily jí  vším, co bylo právě po ruce. 

Nakonec nás pozvaly na večerní návštěvu, což byl opravdu zážitek. První dojem z vesnice, do které jsme přijely, jsme shrnuly do krátké věty'No potěš...'.. Ačkoli byla tma, mezi domy pobíhaly polonahé děti a nevypadalo to, že by se chystaly jít spát. S okolím ovšem kontrastoval vnitřek domu, kde bylo naklizeno a z podlahy by se dalo jíst. Ačkoli jsme měli pocit, že jsme se se všemi členy rodiny přivítaly, neustále někdo přicházela odcházel, takže těžko říct, kolik jich tam vlastně bylo. Prostě hodně. Dostali jsme výborný beduínský čaj a bylo to moc fajn.